09-OSOBNOSTI-Lustig5

Arnošt Lustig, gurmán světa krás

Arnošt Lustig, gurmán světa krás

Letos 26. února uplynulo pět let, co nás opustil básník, spisovatel, humanista a dobrý člověk, kterému otevřenost, spravedlnost a rytířství bylo bytostnou potřebou. Říkal, že slušnost si člověk nemůže našetřit ze včerejška. Musí být slušný teď, zítra, napořád. O bohu může pochybovat, o tomhle však nikdy.

Kdybych mu tehdy řekla, že po něm pojmenujeme cenu, odpověděl by – lidé neblbněte, copak jsem Jirásek? Jsou tu důležitější věci. A přeci to byla pro mě, Komoru a Společnost Franze Kafky, seskupení, kterých byl dlouholetým členem, velká výzva, čest a zodpovědnost začít oceňovat lidi ve jménu hodnot, které vyznával – odvahy a statečnosti, lidskosti a spravedlnosti. Nejpřirozenější cestou bylo, aby cena vznikla na půdě Komory, protože Společnost už udělovala ceny dvě, z nichž jednu – Cenu Franze Kafky – Arnošt v roce 2008 dostal. Pavel Smutný pak Cenu Arnošta Lustiga povznesl na piedestal českých cen.

V komoře měl Arnošt mnoho přátel a několik z nich podporovalo jeho knihy. Patřili mezi ně Milan Šimonovský, Petr a Pavel Mothejlovi, Petr Beneš. Cena se dnes těší podpoře mnoha členů.

Arnošt Lustig je spisovatel, který podává nejosobitější výpověď o nacistických zrůdnostech a složitých pochodech lidské duše. Humanista vším, celou svou podstatou. Patří k nejvýznamnějším světovým spisovatelům zabývajícím se tématem holocaustu. Napsal přes dvacet románů a novel, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Jeho práce se dočkaly televizních a filmových adaptací. Svým rozsáhlým dílem, ale především svými stěžejními romány – Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Krásné zelené oči – se trvale zapsal do světové literatury. A kdyby nenapsal nic než Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou, tak je to hodně.

Jeho životní cesta vedla přes koncentrační tábory a emigraci zpět do Čech. Cítil se doma všude, kde mohl psát. Když jsem se ho zeptala, kterou zemi má nejradši, řekl, že Čechy jsou dobrá země, Ameriku a Izrael má rád, a být to milenky, nechal by si všechny tři.

Byl reportérem, redaktorem, scénáristou a nakonec profesorem Americké univerzity ve Washingtonu. Jak já můžu být profesorem, když mám jen tři měšťanky, říkal. Vždyť já nemám žádné systematické, po vrstvách skládané vzdělání. Mohla bys mě naučit, co jsou příslovce? A přesto, nikdo nedovedl tak dobře vysvětlit Sokrata, Aristotela a Platona, základy psaní a neměl tak v životě jasno, co je dobré a špatné, spravedlivé a nespravedlivé. Jeho univerzitou byly koncentrační tábory.

Arnošt měl kurážnou inteligentní a pozitivní duši. Život pro něj bylo jedno velké mlýnské kolo, které každou lopatkou nabíralo osudy a příběhy, jež přeléval do svých románů. Základním tématem byl člověk v ohrožení, pod tlakem zla a svého svědomí. Člověk a smrt. Koncentráky. Jeho knihy jsou nekonečnou oslavou statečnosti, důstojnosti a lásky.

Bolest, smrt, utrpení a bezpráví Arnošta odzbrojovaly a paralyzovaly

Nikdy nezapomenu, jak stál v údivu a úděsu před hrůznými scénami Goyových válečných obrazů v madridském Pradu, po kterých už nechtěl, či spíše nemohl vidět nic dalšího.

Vím, jak mlčky procházel památník povstání varšavského ghetta v izraelském kibucu Jad Mordechaj. Mlčel a přemýšlel.

Svědomí je jako srdce, říkal, nemůžeš odkrojit kus a očekávat, že zbytek bude fungovat jako předtím.

Přes tato vznešená slova, byl Arnošt blízko lidem. Chodili jsme spolu na obědy. Nechápal, že mi stačí jen jogurt, a tak mě bral do vybraných restaurací, kde objednával to nejlepší. Jsi hubená a dřeš jako zvíře, říkal.

Pověstné byly jahodové knedlíčky v dnes již zaniklé kavárně Barock v Pařížské ulici, kam po jeho smrti chodili starší lidé s našetřenou pětisetkorunou, nebo telecí kotleta Saltimboca v restauraci La Finestra s výborným vínem. Příště jsme šli do bufetu v Nuslích, kterému říkal žrádelna. Tam si dal dvojitou porci zelí bez masa a knedlíků, protože zelí tam měli nejlepší v Praze a já čočku. Seděli jsme u stolu s igelitovým ubrusem a o židli se dělili s místními řemeslníky. Arnošt byl šťastný. Perkelt u Čiriny, shrimpy v Bodeguite, Remi Marten v Alcronu a klobásu napůl jsme jedli na Václaváku.

A když bylo nejhůř, ve skříňce v kuchyni stála instantní polévka z Izraele, vyráběná pro vojáky. Stačilo ji zalít horkou vodou. Byla tak sytá a hustá, že v ní stála lžíce. Arnošt ji miloval. Možná se vzpomínkou na rok 1948, kdy se účastnil izraelsko-arabské války. Když jsem namítala, že už je prošlá, tvrdil, že vydrží, protože Izraelci by své vojáky nikdy neošidili.

Se stejnou chutí jedl housku s máslem, samotného uzeného lososa, krupicovou kaši, nebo kaviár.

Při cestách se těšil do Prahy na „svý kafe“ a psací stroj. Kávou začínal každý den, ačkoliv den vlastně začínal psaním a psal neustále, i když chodil po ulicích Písku, Svitav a Benešova, nebo Limazolu, Shangaje, či Aškelonu. Na kafe měl svou metodu – jednu tak akorát plnou lžičku rozpustné kávy – Nescafé Taster Choice originál, kterou jsme si speciálně vozili z Izraele, a dvě vrchovaté lžičky českého kondenzovaného slazeného mléka v konzervě, zalil do středně velkého šálku. Že kafe bylo kosher vyrobeno pod dohledem Rabi J. M. Charlapa v Korey, se Arnošt nikdy nedozvěděl, protože etikety nikdy nečetl.

Měla jsem připomenout Arnošta. Nevím, proč jsem skončila u jídla, ale asi právě proto, že měl život rád a rád jedl a všechno, protože je mír (a dnes je třeba dodat – zatím) a můžeme si vybírat a servírovat na porcelánu a nemusíme pít špinavou vodu z bramborových slupek nalitou do dlaní.

text a foto: Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky