Arnošt Lustig

Arnošt Lustig

Arnošt Lustig

Foto: Markéta Mališová

21. 12. 1926 – 26. 2. 2011

Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v rodině pražského maloobchodníka. „Nevěděl jsem, že budu spisovatelem. Nebo že mám šanci se jím stát. Chtěl jsem cestovat, být letcem nebo soudcem. Být letcem je pro malého kluka dobrodružné. A soudcem jsem se toužil stát proto, že jsem posedlý spravedlností.“

V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta, pak prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu a Osvětimi. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Holocaust z celé rodiny přežila pouze matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.

„Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti. Mohl bych psát o manželských trojúhelnících – a třeba by mě to bavilo taky – ale nestojí mi to za to. Zajímá mě esence souboje dobra a zla. V nejrůznějších formách se opakuje. Příklad: Byl jsem v Osvětimi v karanténě lidí určených do plynu. V ohradě pro jateční dobytek. Už nás ani netetovali, škoda práce. Samozřejmě jsme měli strach. Nevěděli jsme, kdy přijdou. Trvalo to den, dva, tři… Plynovali maďarské Židy. Sice spěchali, ale bylo jich 800 tisíc, a tak polští, čeští, holandští, francouzští, norští Židé čekali. A za tři dny, když pro nás stále nepřicházeli, už to byla nuda. Čekáš, než tě zplynují, a nemáš co dělat. Dostáváš jednou denně krajíček chleba, vodovou polívku… Tak jsem sesbíral pár hadrů, udělal jsem z toho balon a začali jsme si s kamarádem kopat. Jeden střílel desítky, druhý chytal. Já chytal. Mezi dráty, ve kterých bylo deset tisíc voltů. Dotknout se jich…“

Arnošt Lustig je autorem mnoha románů, povídek a scénářů, řada jeho knih byla přeložena do více než dvaceti jazyků a bezpochyby patří k vrcholným dílům literatury tohoto století. „Literatura je především individuální, je to citová paměť. Literatura je pokus člověka odpovědět si na otázky, na které si odpovědět nelze. Literatura připomíná nížiny i výšiny života. To nejhorší i to nejlepší, dobro i zlo, správné i nesprávné, spravedlivé i nespravedlivé.“

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948 až 1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově. „Jeden velký bolševik se mne zeptal: Proč, soudruhu, nepíšeš také o obyčejných lidech? Tak jsem mu slíbil, že napíšu román Parta brusiče Kohna.“

V roce 1968 emigroval. Nejprve žil v Jugoslávii, poté v Izraeli a od roku 1970 v USA, kde přednášel literaturu a film na Americké univerzitě ve Washingtonu. „Lidi by neměli emigrantům závidět. Pravda, za dvacet let si každý pomohl, ale ty první tři roky, to byla hrůza, protože jste propojený milionem neviditelných nitek s domovem, se zemí, kde jste se narodil, a to i když ji třeba nemáte moc rád. Jsou to stromy, ulice, jídlo, obloha… A Amerika vás, jako každá země, odmění jenom tehdy, když jí máte co nabídnout. Jenže vy třeba nemáte co. To je emigrace.“

Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, na čas se stal šéfredaktorem českého vydání časopisu Playboy. V posledních letech žil střídavě v Praze, a ve svém druhém domově, v USA. Mezi jeho nejznámější díla patří Noc a naděje (1957), Démanty noci (1958), Tma nemá stín (1991), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964); za román Krásné zelené oči (2000) byl navržen mezi kandidáty na Pulitzerovu cenu, v roce 2009 byl mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky. Arnošt Lustig zemřel 26. února roku 2011 v Praze. Byl to velký člověk, světoznámý spisovatel, humanista a milovník života.

„Stačí jeden jediný život k tomu, aby si člověk zakryl v duchu oči oběma rukama a hledal v té úžasné tmě záblesk nějakého světla?“

Odvaha, statečnost, lidskost, spravedlnost očima Arnošta Lustiga

Z minulého století, do kterého patřím… si pamatuju nádherné vzepětí člověka od povstání ve varšavském ghettu v roce 1943… až k tomu štíhlému čínskému chlapci na Tianmenském náměstí, který se postavil koloně pěti tanků a zastavil je. Takový je můj příběh.

Povím vám příběh z Osvětimi-Birkenau. Každý večer, když se z komínů kouřilo, protože vraždili ve dne v noci desetitisíce lidí za to, jak se narodili, přicházel po setmění z ženských baráků zpěv. Netrval dlouho. Esesáci si pospíšili se psy a stačilo zastřelit pár zpívajících, aby se ženský barák zase utišil. Ženy zpívaly těm, které ztratily někoho, kdo se v tu chvíli právě měnil v dým. Matkám, které právě přišly o děti, dcerám, které ztratily matky. Jejich zpěv byl krásný. Byl to vzdor proti krutosti, proti nelidskosti.

Pražská židovská legenda má za to, že svět spočívá na třiceti šesti spravedlivých, kteří to o sobě nevědí. V říjnu 1944 vybral v Auschwitz-Birkenau nacista z muničky u Lipska 150 kovodělníků z „karantény“ cikánského tábora odsouzených na smrt do plynové komory. Byl jedním z nich… Měl číslo 36.

Los ukrást chleba z proviantního vagónu Němců padl na mě. Měl jsem sto dvacet vteřin. Padesát doběhnout k vlaku, dvacet na popadnutí chleba a padesát na doběhnutí zpět. Shledal jsem, že chleba je na dně a že mám krátké ruce. Zdržel jsem se třicet vteřin. Konečně jsem vyběhl. Esesák mě viděl a křikl halt. … vytáhl pistoli. Počítám do tří. Řekl jedna, přitiskl spoušť, dvě, dotahoval, a věděl jsem, že řekne tři a tím skončím. Vtom skočil můj kamarád přede mě, mezi hlaveň pistole a mou hlavu. Esesák žasnul. To byla statečnost, přátelství, o nichž mohli jen snít.

Esence všeho…

Člověk se může podobat písni nebo do ztracena utichající ozvěně. Rozhodují ony chvíle a chvilky rozhodování. Všichni je prožíváme.