Pane Prezidente, Excelence, Vážení členové vlády, Magnificence, Vážená paní Lustigová, Vážení hosté, Milí přátelé.

Přirozená reakce na informaci, že jste dostali cenu „za občanskou statečnost“, je nedůvěra, údiv a panika. Když se pak podíváte na seznam úctyhodných osobností, které tuto cenu získaly v minulosti, panika se ještě zvýší: něčeho takového opravdu nejsem hoden. Dnes se často hovoří o tzv. „impostor syndromu“ – pocitu, že jste v nějaké situaci omylem, jen to hrajete a každou chvíli čekáte, že se někdo zasměje, pošle vás domů a celá hra skončí. Právě teď ho zažívám velmi silně. Jak řekl jeden můj velmi významný kolega při přejímání čestného doktorátu: něco takového si vůbec nemůžete zasloužit, to musíte prostě akceptovat. Tak to zkouším.

Věc, která mi poněkud ulehčuje přijetí tohoto mimořádného ocenění, je skutečnost, že mi jej udělila skupina velmi úctyhodných lidí, přičemž s celou řadou z nich jsem se v minulých letech, nebo dokonce v minulých měsících, ocitl v docela vážném sporu. Hned s několika členy Výboru pro udělování Ceny Arnošta Lustiga jsem se podstatně neshodl v dobách covidu, s dalšími pak ohledně politiky současné americké administrativy nebo izraelské vlády. Velmi si vážím toho, že tyto odborné či politické spory nezabránily členům Výboru mi cenu udělit (vím, že rozhodnutí musí být přijato jednomyslně všemi členy). Možná je to důležitá věc: žijeme ve světě stále více řízeném algoritmy sociálních sítí, které nás uzavírají do oddělených bublin – tam je nám dobře, rozumíme si, a existence jiných lidí je nám buď zcela zatajena, nebo je vnímáme jako nepřátele. Abych ocitoval svého oblíbeného Karla Čapka: „Zásada náboženská: kdo není se mnou, je proti mně. Zásada politická: kdo není se mnou, je lump.“

Internet a sociální sítě dělají z názorových soupeřů nepřátele a z nepřátel lumpy, případně úplné pitomce. Nesouhlasit spolu, a přitom zůstat přáteli, nebo alespoň respektovanými partnery, je něco stále vzácnějšího. Děkuji členům Výboru za tento projev mimořádné velkorysosti a slibuji, že se s nimi o covidu či současné americké administrativě budu hádat i nadále.

Původně jsem v této řeči chtěl mluvit o tom, jak jsem poznal Arnošta Lustiga, a pochlubit se tím, že mi říkal „Ty bejku“ a nechával si ode mne kupovat pivo. Pak jsem si ale uvědomil, že Arnošt Lustig říkal „Ty bejku“ prakticky každému muži a pivo si také nechal koupit od kdekoho.

Nezbývá než promluvit o mnohem nebezpečnějším tématu: o tom, co znamená v dnešní době „občanská odvaha“.

Vím dobře, že v tomto sále jsou lidé, kteří byli v ozbrojeném konfliktu, ve skutečném ohrožení života a obstáli, a mají proto mou úctu a obdiv. Zdálo by se, že pro nás ostatní, pouhé civilisty, už mnoho prostoru pro občanskou odvahu nezbývá. Obávám se, že to není pravda a že bude hůř.

Vlastně to nebyla pravda nikdy. Nikdy nebylo úplně jednoduché stát za svým názorem a obhajovat ho proti mocným nebo proti většině. Ale mám pocit, že se teď blížíme do temných časů, kdy to bude stále těžší. Nedávno jsem se dočetl, že dnes věří více lidí tomu, že naše Země je placatá, než ve středověku. To by mohlo být jen směšně smutné. Problém ovšem je v tom, že průmyslově generovaná nenávist digitálního světa už teď vede k tomu, že i celkem jednoduché konstatování potvrzeného faktu, jako že očkování zachraňuje lidské životy, nezpůsobuje autismus nebo že viry reálně existují a mohou vás zabít, je důvodem k internetovému lynči.

 

Teorie ploché Země nebo fakt o existenci virů se může zdánlivě týkat jen zeměpisců nebo biochemiků, ale bohužel je to problém mnohem hlubší: nejde jen o to, aby se lidé řádně očkovali, aby děti zbytečně neumíraly na infekční choroby a aby se globusy nemusely vyrábět v samizdatu; jde o samou povahu naší demokracie. Pokud se totiž nejsme schopni dohodnout na základních axiomech, na výrokové logice, na tom, že Země je kulatá a viry existují a způsobují choroby, nedohodneme se ani na zastupitelské demokracii, ani na rozhodnutích Ústavního soudu. Ono nejde jen o rozdílné názory: pokud lidé opravdu uvěří tomu, že tady virologové vydělávají na smrtelně nebezpečných vakcínách nebo chemici snižují lidskou populaci pomocí chemtrails a vzájemně si svůj strach a nenávist uvnitř své bubliny potvrzují, může to vést k násilí. Někde už to k násilí vede.

Jsem přesvědčen o tom, že fungování světa, jak ho známe, je závislé na společných způsobech nalézání pravdy, na osvícenské racionalitě a víře v lidský rozum. Vůbec není náhoda, že tytéž ruské továrny na lži, které před pár lety chrlily dezinformace o západních vakcínách proti covidu, doslova přes noc začaly generovat lži o ruské akci ve Vrběticích, a že u nás doma stejní lidé, kteří dezinformovali za covidu, dnes lžou o ruské agresi na Ukrajině. Ať chceme, nebo ne, jsme ve válce, a ta vyžaduje naši odvahu. Zatím jen tu občanskou.

Nezapomínejme na to, že i moderní antisemitismus začal a živil se konspirační teorií a že profesor Masaryk, který se jedné takové konspirační pomluvě statečně postavil, riskoval kariéru, postavení i zdraví své a své rodiny. Bláboly zabíjejí a ty o virech nemusí být ty nejnebezpečnější.

Občanská odvaha znamená také schopnost nikomu se ve svých výrocích nezavděčovat, pokud nás k nim vede povinnost, svědomí nebo soucit s bližním. I z těchto důvodů se nemohu vyhnout jednomu z nejtěžších témat doby – palestinsko-izraelskému konfliktu, ačkoliv by se ve zdejší společnosti zdálo zdvořilejší nekritizovat přítele. Kritizovat přítele, a přitom stát pevně po jeho boku je totiž pro mne jedním z nejcennějších projevů přátelství. Kdo nám nakonec v životě říká pravdu, když jsme si své bubliny protřídili natolik, abychom se v nich cítili co nejlépe?

Pevně doufám, že člověk nepotřebuje občanskou odvahu, aby vyjádřil své hluboké přesvědčení, že Izrael má nejen právo na obranu, ale dokonce i právo na vítězství, že jakýkoli bojkot Izraele nebo Izraelců je zcela nepřijatelný, že teroristická organizace musí být zničena a všichni rukojmí bezpodmínečně propuštěni. Současně by mělo být samozřejmé říci, že válečná operace v Gaze musí skončit co nejdříve, protože ty obrazy zničených životů už nás téměř otupily. Vést debatu o utrpení, aniž bychom přiznávali lidskost jednomu a upírali ji druhému, je disciplína, ve které se nám, podle mého soudu, nedaří, a upřímně bych stál o to, aby ji mohl svým nezapomenutelným způsobem komentovat Arnošt Lustig.

Jeden význačný kolega z Harvardovy univerzity mne upozornil, že samotné oslovení „dámy a pánové“ vás dnes zařazuje na politickém spektru. Tak já si to užiji ještě jednou:

Dámy a pánové, na závěr bych rád poděkoval Výboru za mimořádné ocenění, kterého si nesmírně vážím, a své ženě a dcerám za podporu, kterou mi celoživotně poskytují, za jejich lásku a laskavou kritiku, která mi nedovoluje příliš zpychnout.

Už jednou jsem tady citoval Karla Čapka, tak jeho citátem i skončím. V článku „Zima 1934“ píše:

„Jak se zdá, v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta: mučednictví, spoluviny nebo zbabělosti. Avšak věřím, že snad zbývá ještě čtvrtá cesta: nezradit svou duchovní disciplínu, za žádných okolností a pod žádným nátlakem nezradit v sobě ducha neomezeného a vidomého. V tom, a v tom jediném, je zvláštní svoboda a urozenost ducha: nenechme si ji vzít, neboť stojí za nejvyšší oběti. Můžeme tím nějak pomoci světu? Kdybych věděl, že ne, byl bych klidný a smutný; ale cítím s hroznou úzkostí, že ještě je možno vyhrát nebo prohrát. Ještě je možno čelit fanatickému zpitomění světa; ještě je možno ne kázat, ale dorozumívat se všemi jazyky světa; ještě může být rozum společný všem, zkušenost sdělitelná, poznání platné a zákony ducha a svědomí, jež zavazují svobodné muže.“

Dámy a pánové, věřím, že s trochou občanské odvahy to pořád ještě můžeme vyhrát.

Děkuji za pozornost.

Jan Konvalinka,  1.10.2025, Míčovna Pražského hradu