Laureát

Laureát 2015 – Jiří Stránský

REDS4613

„Vím, že statečnými či hrdiny jsou právě ti, co to o sobě nevědí. Prostě nějak museli konat, ač nevěděli jak a proč. O lidech, o nichž píši, píši také proto, že o svém hrdinství nevěděli. Prostě konali, když jiní nekonali.”

Spisovatel, scénárista a publicista Jiří Stránský se narodil v srpnu roku 1931 v protikomunisticky a protifašisticky zaměřené rodině. V roce 1950 byl těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen z gymnázia, později byl komunistickým režimem odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu na dvanáct let za velezradu.

“Máme v rodině takové heslo: Nedat se znamená nic nevzdávat.”

Ve vězení prošel několik pracovních táborů, včetně jáchymovských uranových dolů. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii. Pracoval v dělnických profesích, spolupracoval s filmem, překládal. V letech 1973 – 1975 byl opět vězněn, poté až do roku 1989 působil ve Státním souboru písní a tanců, v této době dále externě spolupracoval s filmem.

“Mít jiné názory ještě není žádná odvaha. Odvaha je, když dokážete ty názory bránit. Teprve tehdy poznáte, co stojí a co nestojí za urputné bránění.”

Po roce 1989 se Stránský vrátil k publikování v médiích, především v Literárních novinách a Lidových novinách. Stal se spisovatelem z povolání a začal pracovat i jako vedoucí v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Od roku 1992 do roku 2006 byl předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v současnosti je členem jeho výboru.

 “Ale musím říct jednoznačně: kdybych díky starším a moudřejším nebyl skálopevným optimistou, tak bych už tady nebyl. Mohu říct, že tento postoj mi zachránil život. Nebyla to otázka víry, ale vědění. Byli jsme o tom pevně přesvědčeni. Za celá ta léta totality jsem nikdy ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se dožijeme svobody, ač pro některé možná jsem byl za hlupáka.”

Jiří Stránský je autorem románů Zdivočelá země a Aukce, podle kterých napsal scénář k televiznímu seriálu, dále Stařec a smrt, Přelet, Oblouk, Balada o pilotovi.

“Vždycky všem opakuji, že se necítím být spisovatelem. Jak kdysi trefně poznamenal Josef Škvorecký, jsem spíše vypravěč než spisovatel. Vyprávím jen to, co jsem zažil, čeho jsem byl očitým svědkem a na rozdíl od pravých spisovatelů si nemusím nic vymýšlet.”

Píše také pro děti (Povídačky pro Klárku, Povídačky pro moje slunce, Perlorodky, O chamtivém králi), napsal knihy povídek Štěstí a Tichá pošta, vydal básnickou sbírku Za plotem. Píše scénáře k úspěšným filmům, např. Kousek nebe, pravidelně vycházejí jeho fejetony v novinách i v rozhlase.

“Paradoxně za velkou životní kliku pokládám tu okolnost, která se ve své době mohla jevit jako největší životní neštěstí – že jsem léta dospívání strávil v base. Před některými zlými věcmi mě komunistický koncentrák svým způsobem uchránil – nikdy jsem neměl to pokušení uzavřít s mocí kompromis, otevřít si vlastní slabostí nějaké průduchy, nějaké životní perspektivy.”

V roce 2006 se stal laureátem Ceny Karla Čapka „za prozaické, scénáristické a publicistické úsilí o zachování historické paměti, za vytrvalé prosazování a obranu demokratických hodnot i za čapkovský apel na osobní svědomí“.

 

 

Laureát 2014 – Petr Sýkora

Cena_Arnosta_Lustiga_2014-317

„Vycházím z toho, že pokud chce člověk měnit svět kolem sebe, měl by nejprve začít u sebe.“

Podnikatel, vizionář, filantrop, spoluzakladatel nadace DOBRÝ ANDĚL a společnosti PAPIRIUS, Petr Sýkora se narodil 9. května 1974 v Praze, kde také vystudoval gymnázium a následně Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní vztahy, poté MBA program na Thunderbird University.

„Snažil jsem se žít foglarovským životem – dobrý skutek, modré políčko. A byl to fajn pocit, udělat něco sám od sebe…“

Ještě v rámci studia na vysoké škole, v osmnácti letech založil Petr Sýkora spolu s kamarádem Janem Černým společnost PAPIRIUS – dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby. První dodávky papírů nosili zákazníkům v batohu, společnost však brzy začala skvěle prosperovat a stala se největším dodavatelem kancelářských potřeb ve střední a východní Evropě. V roce 2006 společnost prodali americké společnosti Office Depot.

„Naším cílem bylo zbohatnout. Na začátku jsme si chtěli přivydělat, pak rozjet firmu a pak být bohatí. Ale postupně jsme pochopili, že jsou i jiné rozměry než jen vydělávání peněz.“

V roce 2011 Petr Sýkora a Jan Černý společně založili nadaci DOBRÝ ANDĚL a společně věnovali 25 milionů z prodeje společnosti PAPIRIUS na její provozní náklady. Všechny finanční prostředky získané od dárců tedy směřují na podporu nemocných a jejich rodin.

„Založení DOBRÉHO ANDĚLA jsme si důkladně rozmysleli. Uvědomovali jsme si, že se jedná o dlouhodobé rozhodnutí – na rozdíl od PAPIRIUSU se nadace nedá prodat.“

„Vše, co jsme se za 20 let v podnikání naučili, se snažíme přenést do DOBRÉHO ANDĚLA. S jedinou výjimkou. Ostatní neziskové či charitativní projekty nejsou naše konkurence.“

Účelem nadace DOBRÝ ANDĚL je pomáhat rodinám s dětmi, v nichž rodič či dítě onemocněli rakovinou nebo dítě jiným závažným onemocněním, a které se vlivem těchto okolností dostaly do finanční tísně. Rodinám míří pravidelná finanční pomoc, každý měsíc v řádu několika tisíc korun. Každý dárce vidí příběhy konkrétních rodin, kterým pomáhá. Strategií nadace je dlouhodobě odevzdávat příspěvky do posledního haléře potřebným, pomáhat pravidelně a být transparentní vůči svým dárcům.

„Naším cílem je měnit postoj lidí k charitě. Vracíme jim důvěru, již dřív nezískali nebo z nějakých důvodů ztratili.“

„Dobrých andělů“ je více než 40 000 a celkem pomohli téměř 2 500 rodinám nemocných. Za dobu své existence DOBRÝ ANDĚL přerozdělil částku více než 170 000 000 Kč.

„Když jsme DOBRÉHO ANDĚLA dávali dohromady, řekli jsme si, že bychom rádi sdíleli čtyři hodnoty: radost, spolupráci, respekt a odvahu. Na nich chceme organizaci dlouhodobě stavět. A jak vidíte, radost je hned na prvním místě. Máme radost z toho, že umožňujeme lidem, aby si navzájem efektivně pomáhali. Máme radost ze spolupráce s firmami, které DOBRÉMU ANDĚLOVI věří a pomáhají nám ho společně budovat. A v neposlední řadě víme, že dárci zažívají radost z dávání.“

Svět businessu a charity se v české společnosti zatím protíná jen dílčím způsobem. „Úspěšní podnikatelé jsou velmi často velcí meritokraté. Jsou přesvědčeni o tom, že každý člověk je svého štěstí strůjcem. Když jsem já úspěšnej, tak můžeš i ty. A jestli nejsi, tak je to tvoje chyba. Tohle uvažování v byznysové komunitě silně cítím. Je to názor, se kterým jsem se i já dlouho identifikoval. Dnes jsem díky DOBRÉMU ANDĚLOVI zjistil, že ne každý je svého štěstí strůjce. Každému může vstoupit do života událost, která mu ho obrátí vzhůru nohama.“

Petr Sýkora čerstvě oslavil 41. narozeniny. Počátek jeho kariéry se nesl v duchu tradičního úspěšného podnikatele, v mnohém připomínající cestu „amerického snu“. K úspěšné realizaci dobře fungujícího podnikání bezpochyby odvaha a statečnost patří. Petr Sýkora se po ukončení své kariéry ve světě businessu, opět statečně a odvážně, rozhodl jít v životě jiným směrem než většina z nás. Jeho slova dokládají, že lidská zralost, lidskost a spravedlnost nemusí nutně souviset pouze s věkem či získanými zkušenostmi. Pomoc ostatním však pro něj není obětí. Je pro něj posláním a inspirací.

„Stanovil jsem si určitou psychologickou obranu, která mimo jiné spočívá v tom, že si snažím držet určitý odstup. A že čas strávený v DOBRÉM ANDĚLU neustále vyvažuji časem, jejž strávím doma s kluky a se ženou Jindrou. Nerad bych se dostal do situace, kdy budu bláhově zachraňovat svět, a přitom zjistím, že jsem zapomněl na svoje blízké.“

Petr Sýkora je laureátem Ceny Arnošta Lustiga 21. století, reálný vzor hodný následování. Průzkum veřejného mínění realizovaný v dubnu 2015 agenturou STEM/MARK vyhodnotil vlastnosti současného hrdiny vnímaného v české společnosti následovně: statečnost, čestnost, ochota pomáhat a lidskost. Tedy charakteristika Petra Sýkory.

Hrdiny, který nebyl postaven ve svém životě před jasně definovanou výzvu, dějinný přelom či válečný konflikt jako dosavadní laureáti Ceny. Svou životní cestou ukazuje, že i dnešní doba má své hrdiny a vzory, dokonce v produktivním věku. A průměrná polovina lidského věku je bezesporu již dostatečným příslibem pevnosti charakteru a směřování člověka. Ostatně i Arnošt Lustig byl největší výzvě svého života podroben v pouhých 16 letech a svá nejzásadnější díla o síle a poselství lidskosti uprostřed nepředstavitelných hrůz a rozpadu hodnot napsal před čtyřicátým rokem věku.

Petr Sýkora je ženatý, společně se svou ženou vychovávají dva syny. Bydlí v Praze a část roku tráví na Novém Zélandu. Je vegetarián, věnuje se józe a extrémnímu vytrvalostnímu sportování, studuje filosofii v rámci Vedanta Academy.
Petr Sýkora ve svém životě obdržel celkem tři ocenění. V roce 2013 to byl Růžový delfín v rámci Marketéra roku a o rok později Cena VIA BONA 2014 za osobní zaujetí – Srdcař roku. V roce 2015 mu byla udělena Cena Arnošta Lustiga za rok 2014 dle pricipů Odvaha a Statečnost, Lidskost a Spravedlnost.

Podnikání a filantropie jsou si podobnější, než se na první pohled zdá. Dlouhodobě a dobře fungují jen tehdy, když děláte něco opravdu užitečného. Zdravá a fungující česká společnost potřebuje obojí – jak podnikatele, kteří zaměstnávají druhé, vylepšují svět kolem sebe a vytvářejí bohatství, tak neziskové organizace. Základ prosperity je v tom prvním. Civilizovaná společnost však bez toho druhého dobře nefunguje,“ říká Petr Sýkora.

Laureát 2013 – Bedřich Utitz

Lusig-145

Český novinář, kapitán ve výslužbě, poslední žijící příslušník československé jednotky generála Klapálka na Středním východě, spisovatel, rozhlasový pracovník a zakladatel exilového nakladatelství Index Bedřich Utitz se narodil 20. listopadu 1920 ve Vídni, v české židovské rodině. Prožil tedy téměř celé dvacáté století a četné jeho peripetie zakusil na vlastní kůži. Jeho životní pouť zrcadlí trojí kulturní kontext českých zemí – německojazyčný, židovský a český. „Při bližším pohledu na jednotlivé úseky mého života nemůže kritickému čtenáři ujít absurdní průběh nejen tohoto životopisu, ale vlastně celého století: dětství v Československu, útěk před německou okupací, boj v československé zahraniční armádě proti Německu do jeho porážky – návrat do Československa a setkání se spojeneckými Sověty, civilní zaměstnání v obnovené republice, propuštění pro židovský původ a boj v západní armádě, odboj proti režimu až k pražskému jaru, sovětská okupace, nová emigrace, tentokrát do Německa, a až po dvaceti letech – po zhroucení sovětského režimu – konečný návrat do Československa.“

Po dětství stráveném ve Vídni se Bedřich Utitz s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se jako mladý student pohyboval v české i německé kulturní sféře. V roce 1939 židovská rodina využila možnosti emigrovat do Palestiny v rámci komerčního transportu Černá růže. „Emigraci jsem nikdy nepovažoval za trvalý stav, za jakési řešení dalšího života, ale naopak za nucený exil, za dočasné východisko z nouze. Byl jsem přesvědčen, že musí dojít k válce proti Německu, že tuto válku prohraje, že se svým skromným podílem musím osobně o výsledek této války přičinit a že se po válce vrátím domů, do Prahy.“

Bedřich Utitz se v Palestině přihlásil do československé zahraniční armády; zúčastnil se bojů u Tobruku, poté u Dunkerque. „Konečně jsem byl vojákem československé jednotky na Středním východě, jednotky generála (tehdy ještě plukovníka) Karla Klapálka…v mladistvém idealismu jsme nechtěli být jen diváky, ale aktivními účastníky porážky nacistického Německa.“

Po návratu do vlasti pracuje v ČTK, kde v praxi získává základy novinářské práce, díky svým jazykovým znalostem pracuje rovněž pro další periodika v jejich zahraniční redakci. Na sklonku 50. let se stává dopisovatelem v Berlíně. Po návratu do Čech působí v tiskové agentuře Telepress, kde se postupně projeví zásadní pochyby o fungování komunistického systému. Později rozpozná svůj omyl v souvislosti se svým vstupem do KSČ v roce 1945. „Program Komunistické strany Československa, jak se nám tehdy prezentoval – rovnost všech občanů bez rozdílu národnosti, vyznání a barvy pleti, sociální spravedlnost, už nikdy žádné války atd. atd. -, zněl mladému člověku s naší zkušeností velice přitažlivě… Nestydím se za to, že jsem v roce 1945 do komunistické strany vstoupil. Okolnosti a pohnutky vidím dnes stejně jako tehdy. Vadí mi ovšem, že mi trvalo příliš dlouho, než jsem definitivně prohlédl.“

Události Pražského jara zastihnou Bedřicha Utitze v pozici rozhlasového pracovníka opět v redakci zahraničního vysílání – v srpnu 1968 se aktivně podílí na svobodném, nezkresleném vysílání Československého rozhlasu. „Po prvním šoku bylo první mojí myšlenkou, že se musím ihned dostavit do rozhlasu …Solidarita mezi lidmi, která se tehdy projevovala při všech příležitostech, vedla k tomu, že tento týden se svými tragickými důsledky patřil paradoxně k nejhezčím zážitkům mého života.“ Bezprostředně poté je mu důrazně doporučena už druhá – emigrace. „Po obnovení vysílání v hlavní budově Československého rozhlasu jsem byl koncem října zavolán do kanceláře ředitele…Sdělili mi, že mám od té chvíle roční neplacenou dovolenou a že mám do 24 hodin opustit republiku.“

Tentokrát se usadí v Německu, kde mj. spoluzaloží (s Adolfem Müllerem) exilové nakladatelství Index, ve kterém vychází více než dvě stě titulů autorů, jejichž díla v tehdejší ČSSR nesměla vycházet (Pavel Kohout, Julius Firt, Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Bohumil Hrabal a další), pořádá autorská čtení… „Považuji založení exilového nakladatelství Index a jeho působení od roku 1970 až do sametové revoluce 1989, kdy ho již nebylo dále zapotřebí, za nejužitečnější činnost ve svém profesionálním životě. I když to vlastně vůbec nebyla moje profese.“

Knihy šíří nejen v západní Evropě, ale také do Československa, zdarma. V rámci exilu aktivně působí také jako žurnalista, překladatel (např. Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře), přes důmyslné spojky je v kontaktu s domovem a pomáhá – např. spisovateli Jiřímu Hochmannovi. „Byl těžce nemocný a nemohl dostat léky. Já jsem to jako zprávu telefonicky sdělil do německé tiskové agentury DPA, další den informace vyšla v několika novinách. Třetí den byl Jiří Hochmann propuštěn z vězení.“ Je oporou také lidem, kteří v Německu hledají útočiště. „Nevím, čím to bylo, ale náš dům býval velmi často prvním útočištěm nových emigrantů.“

Pracuje také pro deník Die Welt, který tak poskytuje nejúplnější informace o procesu s Václavem Havlem. Ještě v emigraci píše knihu Svědkové revoluce o událostech roku 1968 ve formě rozhovorů s dvanácti prominentními komunisty, kteří se dříve či později s touto ideologiíí rozešli. „Kniha Svědkové revoluce původně vyšla v němčině v období mé emigrace, vzápětí česky v Indexu a v roce 1990 ji vydalo nakladatelství Orbis v Praze. Když vyšla, nejméně čtrnáct dní byla na seznamu pěti nejprodávanějších knih.“

Po listopadu 1989 se Bedřich Utitz podruhé vrací do vlasti. Stojí u zrodu legálního vydávání Lidových novin, kde posléze působí jako pravidelný dopisovatel v Německu. „Nikdy a nikde jsem nezažil takové uznání jako v oněch letech činnosti v Lidovkách. Nešlo jen o o kolegy v redakci, ale také o mladé novináře z jiných redakcí a o čtenáře. Mohu říci, že práce pro Lidové noviny v této době patřila k nejplodnější a nejuspokojivější novinářské činnosti v mém životě.“ V této době pracuje také pro další periodika, opět je pravidelným přispěvatelem Českého rozhlasu. V 90. letech je Bedřich Utitz nejen v rámci spolupráce s Lidovými novinami aktivní v oblasti podpory a normalizace česko-německých vztahů.

Bedřich Utitz obdržel ve svém životě celkem pět vyznamenání: Československý válečný kříž a medaili Za chrabrost ještě během 2. světové války, v roce 1998 Řád Tomáše Garrigua Masaryka, roku 2010 pak vyznamenání Za obranu republiky z rukou ministra obrany. V roce 2014 mu byla udělena Cena Arnošta Lustiga za rok 2013 dle pricipů Odvaha a Statečnost, Lidskost a Spravedlnost.

Laureát 2012 – Kamila Moučková

DSC_7397

“Proč mluvit o prožitku naší generace? Kvůli dnešku! Tohle všechno by měli ti mladí vědět. To jsou ty novodobé dějiny tohoto národa. Nic není zadarmo! A je třeba, aby si uvědomili, že to, že dnes žijí jako svobodní lidé ve svobodné demokratické zemi, také není zadarmo. Jsem nesmírně ráda, že to tak je, z celého srdce jim to přeji, ale pro Boha, ať si to ohlídají – je to na nich!”

Paní Kamila Moučková je vrstevnicí Arnošta Lustiga, narodila se pouze rok a půl po něm a svým životem a svými postoji zcela splňuje po našem soudu všechna čtyři kritéria, která jsou základními hledisky pro udělení této ceny. Její život nebyl jednoduchý. Se svým otcem, kterého měla velice ráda, se však pro zásadní světonázorové rozdíly, rozešla, i když se řídila jeho heslem, které jí řekl již v první třídě obecné školy: „ Kamilo, buď svá. Nikdy si nenechej od nikoho mluvit do svých pocitů a vždy říkej, co si myslíš.“ Jakožto přesvědčený komunista samozřejmě tehdy netušil, že její názory na politiku budou naprosto opačné než ty jeho a že, aby mohla dostát tomuto odkazu, se bude muset s otcem ve zlém rozejít. Již ve 12 letech, za II. světové války, kdy tatínek emigroval do Velké Británie, a maminka byla zavřená v koncentráku, byla na výslechu na gestapu, kde nikoho nevyzradila a obstála v této první zkoušce se ctí. V únoru 1948 byla vyzvána, aby se podílela na komunistickém puči, což nekompromisně odmítla.

V období stalinských čistek, přestože byl její otec uvězněn, uspěla v konkurzu a 1. ledna 1952 se stala hlasatelkou rozhlasu. Její kvality jako hlasatelky byly takové, že 1. ledna 1957 byla přijata do Československé televize a stala se první televizní zpravodajskou hlasatelkou v Evropě. Při Pražském jaru 1968 se prokázaly její morální vlastnosti v plné míře. Z televizního studia ji v srpnu 68 doslova vyvedli sovětští vojáci s nabitými samopaly přitisknutými na její záda. Nezapomenutelné zůstane její velkolepé gesto, když v přímém televizním přenosu připila šampaňským na vítězství naších hokejistů nad mužstvem Sovětského Svazu. Také se přidala k akci zaměstnanců televize se smutečním oblečením při 1. výročí okupace v roce 1969, později podepsala i Chartu 77. Všichni dobře víme, jakým perzekucím byla pak vystavena. Přes veškerý nátlak nikdy od svých názorů neustoupila a její pronásledování dosáhlo takových rozměrů, že jediné zaměstnání, které jí bylo povoleno vykonávat, bylo lepení igelitových pytlíků. Ale ani to ji nezlomilo.

Kamila Moučková – Odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost

“Svůj život jsem se rozhodla vyprávět ne proto, aby se z něho někdo poučil, ale aby se díky mým životním průšvihům lidi zamysleli, včas zastavili, a
hlavně – nepropadali absolutní beznaději. Jsem živým důkazem, že co člověka nezabije, to ho posílí”

“Vůbec netuším, kde se vzal, ale Polnou procházel průvod německých zajatců. Měli ruce svázané za zády, byli bosí a špinaví. Lidé po nich házeli kamení a shnilé brambory. Jeden Němec se ke mně obrátil a zvolal: Wasser, wasser! Obrátila jsem se a utíkala pro vodu. Průvod se pomalu sunul městem, lidé na Němce řvali nadávky, plivali na ně a vůbec se chovali jako zvířata. Nic jsem nechápala. Doběhla jsem k zajatcům a chtěla dát onomu mladíkovi napít. Sprška kamenů a nadávek se sesypala i na mě. “Copak ty nechápeš, že ti zavřeli mámu?”. Nechápala jsem, jak můžou někteří lidé tak krutě rozhodovat o osudech druhých, přece jsme lidé všichni a všichni chceme žít!”

“Po půl desáté volal do studia ředitel televize. Kluci na mě volali z režie. Ohlédla jsem se a překvapeně vykulila oči. Za mnou stáli dva ruští vojáčci s kvérem. Pochopila jsem, že jde do tuhého. “Budu vysílat, dokud to nevypnou.”. “Ukončíte rabótu sejčás!” Dělala jsem, že nerozumím. Rozkaz se
ozval ještě několikrát, ale nereagovala jsem. Četla jsem dál informace z Prahy a okolí jako o život. Seděla jsem jako zařezaná a držela jsem se
opěradel křesla. Občas jsem bleskla okem za sebe. Vojáků se vyrojilo víc. Rozkazy byly příkré a zlověstné.Nepřestala jsem, dokud z režie kdosi
nezařval: “Konec! Tma!” Odcházela jsem v doprovodu vojáků, kteří mě samopalem dloubali do zad, ven.”

“Netroufám si nikoho odsuzovat. Každý jsme jiný, a ne každý je silný. Hodně lidí ze dne na den převléklo kabát. Lidé začali Rusům poklonkovat, začali se udávat, lezli po hřbetech jiných – nesoudím, jen jsem přesvědčená, že na zemi existuje zločin a trest. Ten nemusí přijít hned po zločinu – jednou však přijde. Zločin musí být vždycky potrestán.”

Curriculum vitae
Kamila Moučková

1928
- 8.4. 1928 narozena v Jihlavě, otec Vilém Nový, matka byla internována během války do koncentračního tábora Ravensbrück
1942
- přesun do Polné, kde chodila na základní školu a hrála v místním ochotnickém divadle
1945
- po návratu matky z koncentračního tábora se vrátila do Jihlavy
1946
- angažmá v teplickém divadle a v divadle v Horáckém divadle v Jihlavě, kde působila do roku 1948
1949
- nastoupila jako hlasatelka v Českém rozhlase, kde působila do roku 1957
1957
- přešla do České televize, kde se stala hlasatelkou a moderátorkou zpravodajských pořadů
- první hlasatelka nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat od 1. ledna 1957
1968
- Během pražského jara a při následném obsazení ČSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu
- 21.4. 1968 vysílala celý den, až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci
1970
- 17. dubna 1970 vláda vydala dekret, jímž se Kamila Moučková odvolávala z vysílání televize
- krátce působila v dabingu, roku 1970 ji z ČST propustili
- do roku 1989 pracovala na různých pozicích, např. jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka a angažovala se v disentu
1977
- stala se jednou z prvních signatářek Charty 77
1990
- návrat do ČST, kde působila do roku 1993
1994
- spolupráce s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a je činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST)
1996
- kandidovala jako nestraník za ODA do Senátu v mosteckém volebním obvodu
- Téhož roku vydala první životopisnou knihu Říkali jí lvice
2008
- 12.4. 2008 uvedena do Dvorany slávy
2013
- 12.4. 2013 obdržela Cenu Arnošta Lustiga
- 28. 10. 2013 vyznamenána od prezidenta Miloše Zemana medailí Za zásluhy

Laureát 2011 – Václav Malý

laureat

„Podle činu mě poznáte“

Životní krédo naprosto souzní s hodnotami, na nichž je Cena Arnošta Lustiga postavena. Odvahu prokázal mimo jiné jako jeden z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1978 jako spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Statečně nesl sedm měsíců vazby za „podvracení republiky“ i zákaz vykonávat své duchovní povolání a poslání. Lidskost projevuje svou každodenní činností v rámci misí po státech, kde podobně jako měl dříve on, mají lidé dnes potíže s projevem svobodné vůle. Spravedlnost v jeho mysli pak nezapomenutelně zářila v době Sametové revoluce, kdy se jeho hlas z tribun stal symbolem mírumilovného a klidného odporu listopadových dnů roku 1989.

Dnes ještě dokaž, co pro zítřek znamenáš, zpívalo se v Terezíně a Václav Malý to skutečně dokazuje na každém kroku. „Moje cesty mají především účel lidský, solidarizační. Přicházím jako člověk ne jménem nějaké instituce, ale jako člověk Václav Malý, kterého zajímá, co v té které zemi se děje, jaký je stav lidských práv a přicházím těm lidem podat ruku a říci jim, já o vás vím, já s vámi soucítím, nejste zapomenuti. Protože já sám před rokem 1989 jsem zažil tuto solidaritu.“

Naděje a víra v člověka spojuje osobnost Václava Malého s odkazem, který v nás zanechává Arnošt Lustig. Ani v těžkých dobách neumí hledět do budoucnosti s všeobjímajícím pesimismem, který nás v poslední době sráží a dusí. Skutečnost, že Cena Arnošta Lustiga, odrážející i stále traumatickou otázku židovství, cena vyhlášená Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou, byla historicky poprvé udělena biskupovi, je sama o sobě povzbudivá. Stejně jako slova Václava Malého: „Dobrých lidí je více než těch, kteří činí věci špatné. Jsem přesvědčen o naději této planety.“

Curriculum vitae
Mons. Václav Malý, pomocný biskup pražský

1950
- 21.9. 1950 narozen v Praze, otec učitel, matka právnička, 3 sestry, v r. 1961 otec vyhozen kvůli své víře – pomocný dělník, sestry se kvůli víře nedostávají na vysokou školu
1966
- nástup na SVVŠ – Praha 5 – Zatlanka
1969
- nástup na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Litoměřicích
1971
- přerušení studia, vykonání dvouleté vojenské služby v Kadani (1971 – 1973)
1976
- absolutorium teologie
- vysvěcen v katedrále sv. Víta v Praze banskobystrickým biskupem Josefem Ferancem – 29.6. 1976
- obtíže se získáváním tzv. státního souhlasu kvůli zápornému postoji k hnutí Pacem in terris
- 15.8.1976 – jmenován kaplanem ve Vlašimi
1977
- podpis Charty 77
- 1.5. 1977 – přeložen jako kaplan do Plzně
1978
- duben – zakládající člen VONS
1979
- k 31.1. 1979 – ztráta státního souhlasu
- 29.5. 1978 – zatčen, obviněn z podvracení republiky kvůli činnosti ve VONS, uvalena vazba – Praha – Ruzyně
- 22.12. 1978 – propuštěn z vazby – obvinění trvá až do 31.12. 1989
1980
- pracuje mnohá léta jako topič v hotelích, poté jako lampář a uklízeč v Metrostavu
1981
- mluvčí Charty 77
1988
- místopředseda nezávislého Čsl. helsinského výboru
1989
- listopad – 1. mluvčí občanského fóra
1990
- od 1. ledna – ustanoven jako rektor kostela sv. Gabriela – Praha – Smíchov
1991
- od 1. října – ustanoven jako administrátor u sv. Antonína – Praha – Holešovice
1993
- od 1. dubna jmenován vikářem IV. pražského vikariátu
1996
- 28. listopadu – jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta
- 3. prosince – jmenován papežem Janem Pavlem II. pomocným biskupem pražským, tit. biskup marcelliánský
- heslo – Pokora a pravda
1997
- 11. ledna – biskupské svěcení v katedrále sv. Víta – světitel: kardinál Vlk
1998
- obdržel Evropskou cenu lidských práv
1999
- 28. 10. obdržel Cenu kardinála Königa
2003
- probošt kapituly sv. Víta, Václava a Vojtěcha
2005
- obdržel cenu Jana Pavla II.
2006
- obdržel cenu „Preis für Völkerverständigung und Frieden (Cena za porozumění mezi národy a mír) – od Auslandsgesellschaft – SRN
2008
- cena SVU (Společnost pro vědu a umění)
2012
- obdržel Cenu Arnošta Lustiga