Ve vězení prošel několik pracovních táborů, včetně jáchymovských uranových dolů. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii. Pracoval v dělnických profesích, spolupracoval s filmem, překládal. V letech 1973 – 1975 byl opět vězněn, poté až do roku 1989 působil ve Státním souboru písní a tanců, v této době dále externě spolupracoval s filmem.
„Mít jiné názory ještě není žádná odvaha. Odvaha je, když dokážete ty názory bránit. Teprve tehdy poznáte, co stojí a co nestojí za urputné bránění.“
Po roce 1989 se Stránský vrátil k publikování v médiích, především v Literárních novinách a Lidových novinách. Stal se spisovatelem z povolání a začal pracovat i jako vedoucí v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Od roku 1992 do roku 2006 byl předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v současnosti je členem jeho výboru.
„Ale musím říct jednoznačně: kdybych díky starším a moudřejším nebyl skálopevným optimistou, tak bych už tady nebyl. Mohu říct, že tento postoj mi zachránil život. Nebyla to otázka víry, ale vědění. Byli jsme o tom pevně přesvědčeni. Za celá ta léta totality jsem nikdy ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se dožijeme svobody, ač pro některé možná jsem byl za hlupáka.“
Jiří Stránský je autorem románů Zdivočelá země a Aukce, podle kterých napsal scénář k televiznímu seriálu, dále Stařec a smrt, Přelet, Oblouk, Balada o pilotovi.
„Vždycky všem opakuji, že se necítím být spisovatelem. Jak kdysi trefně poznamenal Josef Škvorecký, jsem spíše vypravěč než spisovatel. Vyprávím jen to, co jsem zažil, čeho jsem byl očitým svědkem a na rozdíl od pravých spisovatelů si nemusím nic vymýšlet.“
Píše také pro děti (Povídačky pro Klárku, Povídačky pro moje slunce, Perlorodky, O chamtivém králi), napsal knihy povídek Štěstí a Tichá pošta, vydal básnickou sbírku Za plotem. Píše scénáře k úspěšným filmům, např. Kousek nebe, pravidelně vycházejí jeho fejetony v novinách i v rozhlase.
„Paradoxně za velkou životní kliku pokládám tu okolnost, která se ve své době mohla jevit jako největší životní neštěstí – že jsem léta dospívání strávil v base. Před některými zlými věcmi mě komunistický koncentrák svým způsobem uchránil – nikdy jsem neměl to pokušení uzavřít s mocí kompromis, otevřít si vlastní slabostí nějaké průduchy, nějaké životní perspektivy.“
V roce 2006 se stal laureátem Ceny Karla Čapka „za prozaické, scénáristické a publicistické úsilí o zachování historické paměti, za vytrvalé prosazování a obranu demokratických hodnot i za čapkovský apel na osobní svědomí“.