Laureát za rok 2013 – Bedřich Utitz

Český novinář, kapitán ve výslužbě, poslední žijící příslušník československé jednotky generála Klapálka na Středním východě, spisovatel, rozhlasový pracovník a zakladatel exilového nakladatelství Index Bedřich Utitz se narodil 20. listopadu 1920 ve Vídni, v české židovské rodině. Prožil tedy téměř celé dvacáté století a četné jeho peripetie zakusil na vlastní kůži. Jeho životní pouť zrcadlí trojí kulturní kontext českých zemí – německojazyčný, židovský a český. „Při bližším pohledu na jednotlivé úseky mého života nemůže kritickému čtenáři ujít absurdní průběh nejen tohoto životopisu, ale vlastně celého století: dětství v Československu, útěk před německou okupací, boj v československé zahraniční armádě proti Německu do jeho porážky – návrat do Československa a setkání se spojeneckými Sověty, civilní zaměstnání v obnovené republice, propuštění pro židovský původ a boj v západní armádě, odboj proti režimu až k pražskému jaru, sovětská okupace, nová emigrace, tentokrát do Německa, a až po dvaceti letech – po zhroucení sovětského režimu – konečný návrat do Československa.“

Odvaha a statečnost
lidskost a spravedlnost

Laureát za rok 2013 – Bedřich Utitz

Český novinář, kapitán ve výslužbě, poslední žijící příslušník československé jednotky generála Klapálka na Středním východě, spisovatel, rozhlasový pracovník a zakladatel exilového nakladatelství Index Bedřich Utitz se narodil 20. listopadu 1920 ve Vídni, v české židovské rodině. Prožil tedy téměř celé dvacáté století a četné jeho peripetie zakusil na vlastní kůži. Jeho životní pouť zrcadlí trojí kulturní kontext českých zemí – německojazyčný, židovský a český. „Při bližším pohledu na jednotlivé úseky mého života nemůže kritickému čtenáři ujít absurdní průběh nejen tohoto životopisu, ale vlastně celého století: dětství v Československu, útěk před německou okupací, boj v československé zahraniční armádě proti Německu do jeho porážky – návrat do Československa a setkání se spojeneckými Sověty, civilní zaměstnání v obnovené republice, propuštění pro židovský původ a boj v západní armádě, odboj proti režimu až k pražskému jaru, sovětská okupace, nová emigrace, tentokrát do Německa, a až po dvaceti letech – po zhroucení sovětského režimu – konečný návrat do Československa.“

Po dětství stráveném ve Vídni se Bedřich Utitz s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se jako mladý student pohyboval v české i německé kulturní sféře. V roce 1939 židovská rodina využila možnosti emigrovat do Palestiny v rámci komerčního transportu Černá růže. „Emigraci jsem nikdy nepovažoval za trvalý stav, za jakési řešení dalšího života, ale naopak za nucený exil, za dočasné východisko z nouze. Byl jsem přesvědčen, že musí dojít k válce proti Německu, že tuto válku prohraje, že se svým skromným podílem musím osobně o výsledek této války přičinit a že se po válce vrátím domů, do Prahy.“

Bedřich Utitz se v Palestině přihlásil do československé zahraniční armády; zúčastnil se bojů u Tobruku, poté u Dunkerque. „Konečně jsem byl vojákem československé jednotky na Středním východě, jednotky generála (tehdy ještě plukovníka) Karla Klapálka…v mladistvém idealismu jsme nechtěli být jen diváky, ale aktivními účastníky porážky nacistického Německa.“

Po návratu do vlasti pracuje v ČTK, kde v praxi získává základy novinářské práce, díky svým jazykovým znalostem pracuje rovněž pro další periodika v jejich zahraniční redakci. Na sklonku 50. let se stává dopisovatelem v Berlíně. Po návratu do Čech působí v tiskové agentuře Telepress, kde se postupně projeví zásadní pochyby o fungování komunistického systému. Později rozpozná svůj omyl v souvislosti se svým vstupem do KSČ v roce 1945. „Program Komunistické strany Československa, jak se nám tehdy prezentoval – rovnost všech občanů bez rozdílu národnosti, vyznání a barvy pleti, sociální spravedlnost, už nikdy žádné války atd. atd. -, zněl mladému člověku s naší zkušeností velice přitažlivě… Nestydím se za to, že jsem v roce 1945 do komunistické strany vstoupil. Okolnosti a pohnutky vidím dnes stejně jako tehdy. Vadí mi ovšem, že mi trvalo příliš dlouho, než jsem definitivně prohlédl.“

Události Pražského jara zastihnou Bedřicha Utitze v pozici rozhlasového pracovníka opět v redakci zahraničního vysílání – v srpnu 1968 se aktivně podílí na svobodném, nezkresleném vysílání Československého rozhlasu. „Po prvním šoku bylo první mojí myšlenkou, že se musím ihned dostavit do rozhlasu …Solidarita mezi lidmi, která se tehdy projevovala při všech příležitostech, vedla k tomu, že tento týden se svými tragickými důsledky patřil paradoxně k nejhezčím zážitkům mého života.“ Bezprostředně poté je mu důrazně doporučena už druhá – emigrace. „Po obnovení vysílání v hlavní budově Československého rozhlasu jsem byl koncem října zavolán do kanceláře ředitele…Sdělili mi, že mám od té chvíle roční neplacenou dovolenou a že mám do 24 hodin opustit republiku.“

Tentokrát se usadí v Německu, kde mj. spoluzaloží (s Adolfem Müllerem) exilové nakladatelství Index, ve kterém vychází více než dvě stě titulů autorů, jejichž díla v tehdejší ČSSR nesměla vycházet (Pavel Kohout, Julius Firt, Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Bohumil Hrabal a další), pořádá autorská čtení… „Považuji založení exilového nakladatelství Index a jeho působení od roku 1970 až do sametové revoluce 1989, kdy ho již nebylo dále zapotřebí, za nejužitečnější činnost ve svém profesionálním životě. I když to vlastně vůbec nebyla moje profese.“

Knihy šíří nejen v západní Evropě, ale také do Československa, zdarma. V rámci exilu aktivně působí také jako žurnalista, překladatel (např. Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře), přes důmyslné spojky je v kontaktu s domovem a pomáhá – např. spisovateli Jiřímu Hochmannovi. „Byl těžce nemocný a nemohl dostat léky. Já jsem to jako zprávu telefonicky sdělil do německé tiskové agentury DPA, další den informace vyšla v několika novinách. Třetí den byl Jiří Hochmann propuštěn z vězení.“ Je oporou také lidem, kteří v Německu hledají útočiště. „Nevím, čím to bylo, ale náš dům býval velmi často prvním útočištěm nových emigrantů.“

Pracuje také pro deník Die Welt, který tak poskytuje nejúplnější informace o procesu s Václavem Havlem. Ještě v emigraci píše knihu Svědkové revoluce o událostech roku 1968 ve formě rozhovorů s dvanácti prominentními komunisty, kteří se dříve či později s touto ideologiíí rozešli. „Kniha Svědkové revoluce původně vyšla v němčině v období mé emigrace, vzápětí česky v Indexu a v roce 1990 ji vydalo nakladatelství Orbis v Praze. Když vyšla, nejméně čtrnáct dní byla na seznamu pěti nejprodávanějších knih.“

Po listopadu 1989 se Bedřich Utitz podruhé vrací do vlasti. Stojí u zrodu legálního vydávání Lidových novin, kde posléze působí jako pravidelný dopisovatel v Německu. „Nikdy a nikde jsem nezažil takové uznání jako v oněch letech činnosti v Lidovkách. Nešlo jen o o kolegy v redakci, ale také o mladé novináře z jiných redakcí a o čtenáře. Mohu říci, že práce pro Lidové noviny v této době patřila k nejplodnější a nejuspokojivější novinářské činnosti v mém životě.“ V této době pracuje také pro další periodika, opět je pravidelným přispěvatelem Českého rozhlasu. V 90. letech je Bedřich Utitz nejen v rámci spolupráce s Lidovými novinami aktivní v oblasti podpory a normalizace česko-německých vztahů.

Bedřich Utitz obdržel ve svém životě celkem pět vyznamenání: Československý válečný kříž a medaili Za chrabrost ještě během 2. světové války, v roce 1998 Řád Tomáše Garrigua Masaryka, roku 2010 pak vyznamenání Za obranu republiky z rukou ministra obrany. V roce 2014 mu byla udělena Cena Arnošta Lustiga za rok 2013 dle pricipů Odvaha a Statečnost, Lidskost a Spravedlnost.