Paní Kamila Moučková je vrstevnicí Arnošta Lustiga, narodila se pouze rok a půl po něm a svým životem a svými postoji zcela splňuje po našem soudu všechna čtyři kritéria, která jsou základními hledisky pro udělení této ceny. Její život nebyl jednoduchý. Se svým otcem, kterého měla velice ráda, se však pro zásadní světonázorové rozdíly, rozešla, i když se řídila jeho heslem, které jí řekl již v první třídě obecné školy: „ Kamilo, buď svá. Nikdy si nenechej od nikoho mluvit do svých pocitů a vždy říkej, co si myslíš.“ Jakožto přesvědčený komunista samozřejmě tehdy netušil, že její názory na politiku budou naprosto opačné než ty jeho a že, aby mohla dostát tomuto odkazu, se bude muset s otcem ve zlém rozejít. Již ve 12 letech, za II. světové války, kdy tatínek emigroval do Velké Británie, a maminka byla zavřená v koncentráku, byla na výslechu na gestapu, kde nikoho nevyzradila a obstála v této první zkoušce se ctí. V únoru 1948 byla vyzvána, aby se podílela na komunistickém puči, což nekompromisně odmítla.
V období stalinských čistek, přestože byl její otec uvězněn, uspěla v konkurzu a 1. ledna 1952 se stala hlasatelkou rozhlasu. Její kvality jako hlasatelky byly takové, že 1. ledna 1957 byla přijata do Československé televize a stala se první televizní zpravodajskou hlasatelkou v Evropě. Při Pražském jaru 1968 se prokázaly její morální vlastnosti v plné míře. Z televizního studia ji v srpnu 68 doslova vyvedli sovětští vojáci s nabitými samopaly přitisknutými na její záda. Nezapomenutelné zůstane její velkolepé gesto, když v přímém televizním přenosu připila šampaňským na vítězství naších hokejistů nad mužstvem Sovětského Svazu. Také se přidala k akci zaměstnanců televize se smutečním oblečením při 1. výročí okupace v roce 1969, později podepsala i Chartu 77. Všichni dobře víme, jakým perzekucím byla pak vystavena. Přes veškerý nátlak nikdy od svých názorů neustoupila a její pronásledování dosáhlo takových rozměrů, že jediné zaměstnání, které jí bylo povoleno vykonávat, bylo lepení igelitových pytlíků. Ale ani to ji nezlomilo.
„Svůj život jsem se rozhodla vyprávět ne proto, aby se z něho někdo poučil, ale aby se díky mým životním průšvihům lidi zamysleli, včas zastavili, a
hlavně – nepropadali absolutní beznaději. Jsem živým důkazem, že co člověka nezabije, to ho posílí“
„Vůbec netuším, kde se vzal, ale Polnou procházel průvod německých zajatců. Měli ruce svázané za zády, byli bosí a špinaví. Lidé po nich házeli kamení a shnilé brambory. Jeden Němec se ke mně obrátil a zvolal: Wasser, wasser! Obrátila jsem se a utíkala pro vodu. Průvod se pomalu sunul městem, lidé na Němce řvali nadávky, plivali na ně a vůbec se chovali jako zvířata. Nic jsem nechápala. Doběhla jsem k zajatcům a chtěla dát onomu mladíkovi napít. Sprška kamenů a nadávek se sesypala i na mě. „Copak ty nechápeš, že ti zavřeli mámu?“. Nechápala jsem, jak můžou někteří lidé tak krutě rozhodovat o osudech druhých, přece jsme lidé všichni a všichni chceme žít!“
„Po půl desáté volal do studia ředitel televize. Kluci na mě volali z režie. Ohlédla jsem se a překvapeně vykulila oči. Za mnou stáli dva ruští vojáčci s kvérem. Pochopila jsem, že jde do tuhého. „Budu vysílat, dokud to nevypnou.“. „Ukončíte rabótu sejčás!“ Dělala jsem, že nerozumím. Rozkaz se
ozval ještě několikrát, ale nereagovala jsem. Četla jsem dál informace z Prahy a okolí jako o život. Seděla jsem jako zařezaná a držela jsem se
opěradel křesla. Občas jsem bleskla okem za sebe. Vojáků se vyrojilo víc. Rozkazy byly příkré a zlověstné.Nepřestala jsem, dokud z režie kdosi
nezařval: „Konec! Tma!“ Odcházela jsem v doprovodu vojáků, kteří mě samopalem dloubali do zad, ven.“
„Netroufám si nikoho odsuzovat. Každý jsme jiný, a ne každý je silný. Hodně lidí ze dne na den převléklo kabát. Lidé začali Rusům poklonkovat, začali se udávat, lezli po hřbetech jiných – nesoudím, jen jsem přesvědčená, že na zemi existuje zločin a trest. Ten nemusí přijít hned po zločinu – jednou však přijde. Zločin musí být vždycky potrestán.“
Curriculum Vitae
1928 – 8.4. 1928 narozena v Jihlavě, otec Vilém Nový, matka byla internována během války do koncentračního tábora Ravensbrück 1942 – přesun do Polné, kde chodila na základní školu a hrála v místním ochotnickém divadle 1945 – po návratu matky z koncentračního tábora se vrátila do Jihlavy 1946 – angažmá v teplickém divadle a v divadle v Horáckém divadle v Jihlavě, kde působila do roku 1948 1949 – nastoupila jako hlasatelka v Českém rozhlase, kde působila do roku 1957 1957 – přešla do České televize, kde se stala hlasatelkou a moderátorkou zpravodajských pořadů – první hlasatelka nově vzniklých Televizních novin, jež se začaly vysílat od 1. ledna 1957 1968 – Během pražského jara a při následném obsazení ČSR vojsky Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání televize i rozhlasu – 21.4. 1968 vysílala celý den, až do momentu, kdy ji ze studia vyvedli ozbrojení sovětští vojáci 1970 – 17. dubna 1970 vláda vydala dekret, jímž se Kamila Moučková odvolávala z vysílání televize – krátce působila v dabingu, roku 1970 ji z ČST propustili – do roku 1989 pracovala na různých pozicích, např. jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla či jako uklízečka, prodavačka a servírka a angažovala se v disentu 1977 – stala se jednou z prvních signatářek Charty 77 1990 – návrat do ČST, kde působila do roku 1993 1994 – spolupráce s různými médii, především s Rádiem Svobodná Evropa a je činná v Hnutí pro občanskou svobodu a toleranci (HOST) 1996 – kandidovala jako nestraník za ODA do Senátu v mosteckém volebním obvodu – Téhož roku vydala první životopisnou knihu Říkali jí lvice 2008 – 12.4. 2008 uvedena do Dvorany slávy 2013 – 12.4. 2013 obdržela Cenu Arnošta Lustiga – 28. 10. 2013 vyznamenána od prezidenta Miloše Zemana medailí Za zásluhy.